Kniha knih: Bhagavad-gítá Taková, jaká je

Bhagavad-gítá! Ta příchuť Orientu, která zní v tom názvu! Něco cizokrajného, jiného, za hranicemi našich západních konvencí, logiky, zvyklostí. Je v tom tajemství něčeho, co nám dává tušení nedosažitelnosti prostředky, které máme k dispozici.

Kniha zachraňující Evropu

Védská písma, jejichž součástí Bhagavad-gítá je, byla na konci devatenáctého století do začátku století dvacátého uchopena modernisty jako pokus o jisté východisko z prázdnoty, do které Evropa uvrhla sama sebe. Byl to čas, kdy Evropa ztratila to, co Jan Assmann nazývá mythomotorikou. Křesťanství a románská kultura, na nichž Evropa vyrostla, byly oslabeny osvícenstvím a s ním ruku v ruce sekularizací.

Evropa ztratila svou hybnou sílu, víru v budoucnost a identifikaci. Tak byla přerušena posloupnost. „Starý svět“ se odtrhl v čase. Zavrhl kořeny, z kterých vyrostl, rozbil platformu, která mu dávala jistotu minulosti a projekci budoucnosti. Industrializace a urbanizace vytvářely rychle falešný umělý svět. Evropané se odcizili své vlastní kultuře. Vytvořilo se ohromné duchovní vakuum, do kterého začaly vsakovat ideologie, jejichž následky trpíme dodnes stejně jako vakuem samým, které nám zůstalo. Prázdnota a ideologie vedly ke dvěma světovým válkám. První značila konečnou smrt Evropy, druhá byla už jen následkem první, posmrtnou křečí společnosti, která ztratila sama sebe. Modernisté chaos předvídali, cítili jeho konečnou pachuť a chtěli pomoci Evropě lékem z jiných kultur. Indické Védy, čínský Konfucius, ale i obrácením se k pohanským kořenům, k tajemným bohům barbarů, o kterých mnoho zvěstí nezůstalo. Ti všichni byli ordinováni jako léky smrtelně nemocné civilizaci. Šlo o zoufalý a beznadějný boj, protože pouhá filozofie, nebo náboženství přijaté pouze jako formální mýtus, náhražka toho, co je mrtvé, nemohlo mít skutečnou hybnou sílu. Nemohlo dát Evropě to, co tak zoufale potřebovala. Popis reality transcendentálního řádu, identifikaci člověka umístěného do přesného místa ve světě, které osvícenství zprofanovalo, odsoudilo k odkouzlení, zbavilo řádu, aby prohlásilo člověka za jediného tvůrce řádu vlastního; imanentního. Řádu lidského, vymyšleného a umělého. Tohle jsou v důsledku jen dveře k ideologiím, k oněm „neprostupným oponám našeho výhledu“, jak o nich píše Zygmunt Bauman. Tyto svěrací kazajky dusí inteligenci a likvidují touhu po pravdě, nedovolí světlu projít. Zárodek není definován, je vymyšlen a zprofanován. Prázdnota není naplněna ani potlačena, jen prohloubena pleonasmem, kterému dala život.

Kniha, která není mrtvá

Skutečná, pravá Bhagavad-gítá ovšem není mrtvá ani umělá, právě proto, že je „taková, jaká je“, a jiná nemůže být. Vyložena členem posloupnosti duchovních mistrů odkrývá svá tajemství a zjevuje pravdu, prosvětluje vrstvy temnoty, která je zdánlivě neprostupná, která nám vnucuje dojem, že nic není, a pokud něco je, že je to jen v nás. Žijeme v době, ve které se nám snaží namluvit, že krása růže je jen v mysli člověka, stejně jako to, čemu se říká vůně. Že není žádná pravda a přitom mnoho pravd, že o dobru a zlu rozhodujeme jen my sami. Bhagavad-gítá vyslovená správnými ústy, vyslovená taková, jaká skutečně je, však ruší tento šílený diskurs. Má moc převrátit život, jeho hodnoty do opačných pólů. Mění životy lidí, dokáže tedy změnit i civilizaci jako takovou. Jediná podmínka je její přijetí v podobě, v jaké je skutečně předložena. Bez výmyslů, bez dodatečných lží, spekulací a vědeckého sobectví. Je tomu tak proto, že byla vyslovena samotným Bohem - Kršnou, a proto v ní lze nalézt klíč i k pozdějším náboženstvím.

Kdo nechápe, proč v evangeliu Ježíš říká: „Nech mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé,“ pochopí tuhle větu hned na začátku Gíty. Kdo touží skutečně pochopit, proč a co vlastně znamená onen kvietismus, o kterém Ježíš mluví, pochopí to z Bhagavad-gíty. Kdo chce pochopit, proč žádný ze západních konceptů „dokonalé společnosti“ není dokonalý včetně tolik opěvované, ale tolik nemocné demokracie, pochopí to z Bhagavad-gíty.

Bhagavad-gítá s komentáři Šrí Šrímad A.Č. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, opatřena třemi překlady každého verše a následným podrobným významem, popisuje realitu, drtí na prach ideologie, které jako výplody lidské mysli nemají s realitou kontakt. Realita, to je Absolutní Pravda, to je Bůh, který zde má jméno. Jméno Kršna však není jediné. Je první, ale nikdy ne poslední, protože Bůh má nekonečně mnoho jmen.