Historie
Bhagavad-gíty
Bhagavad-gítá - Zpěv Vznešeného, je védské písmo a patří mezi itihásy – příběhy, protože je součástí eposu Mahábhárata. Gítá byla vyslovena těsně před legendární bitvou na Kurukšétře a spolu se samotnou bitvou je vyvrcholením celého eposu. Epos popisuje skutečné události, které předcházely úpadku védské civilizace před pěti tisíci lety. V této době byla Mahábhárata s Bhagavad-gítou a dalšími písmy také poprvé zapsána mudrcem Vjásou.
Datace Bhagavag-gíty
Lze říci, že máme k dispozici dvě možnosti védské datace nebo historie samotné Bhagavad-gíty- pozemskou: mezokosmos, a vesmírnou: makrokosmos.
Pozemská datace
Podle pozemské datace byla tedy poprvé vyslovena před pěti tisíci lety na bitevním poli Kurukšétra a poté zapsána. V původní védské kultuře nebylo zvykem svatá písma zapisovat, tehdejší lidé to nepotřebovali. Esence védských písem byly poprvé zapsány na počátku našeho čtvrtého věku železa a hádek – Kali-jugy.
Vesmírná datace
Druhý, makrokosmický způsob datace, uvádí Gítá sama:
„Tuto neměnnou vědu o józe jsem vyložil bohu Slunce Vivasvánovi, Vivasván ji předal Manuovi, otci lidstva, a Manu ji potom sdělil Ikšvákuovi,“ říká sám Kršna v první sloce čtvrté kapitoly a pokračuje: „Tak byla tato svrchovaná věda získávána v řetězci učednické posloupnosti, a touto cestou ji vždy pochopili svatí králové. Časem však byla posloupnost přerušena, a proto se zdá, že původní věda je ztracena. Dnes tutéž dávnou vědu o vztahu s Nejvyšším vykládám tobě, protože jsi Můj oddaný a také Můj přítel, a můžeš tedy proniknout do jejího transcendentálního tajemství.“
Královské poznání
Kršna ne nadarmo zmiňuje, že jde o vědu, kterou přednesl svatým králům. Bhagavad-gítá je původně „královské poznání“, poznání z jiných dimenzí, z jiných časů, jiných světů. Zde se dovídáme, že Bhagavad-gítá je vlastně věčná, jen v různých periodách „kříšená“. V periodách neskutečně dlouhých. Jsou to vesmírné cykly, fáze samého vesmíru, a nikoliv Země. Zní to bezpochyby fantasticky, ale jestliže budeme toto písmo brát jako Zpěv Boha, který je přece věčný, stane se to logickým faktem.
Bhagavad-gítá je věčná! A na této planetě bezpochyby nejstarší text, který podává esenci všech Véd. Jeho starověkost a autentičnost je zaručena původními sanskrtskými verši, které tak brání násilnému zásahu do jejich rytmů, ale i „paramparou“, bezchybným předáváním z jednoho na druhého, z mistra na učedníka. Úcta, s jakou védští učenci pohlíželi a pohlíží na svatá písma, chrání jejich autenticitu před kompilacemi a eklektizmem.
V moderním světě z Bhagavad-gíty čerpal nejen Ind Gándhí, ale patřila mezi oblíbené knihy argentinského spisovatele a básníka Jorgeho Luise Borgese, četl ji Američan Thomas Stearns Eliot a mnoho evropských modernistů.
Číst nebo žít?
Nicméně, něco jiného je četba a něco jiného žít život podle tohoto prastarého písma. Přijmout skutečně Bhagavad-gítu do svého života, to je na každém z nás.
Jistě, můžeme zůstat na povrchu hmotných předmětů, hledat smysl v pestících prázdných pylu a slepí zírat v křečích na onen „odkouzlený svět“ Maxe Webera, svět, který nemá smysl ani účel a který bere smysl a účel i životu člověka.
Ale můžeme učinit i naprostý protiklad, to jest ponořit se do světa nadzemského řádu, „kosmu“, vytvořeného Jediným Uživatelem – Purušou. Nechat se vést krok za krokem, odhalovat tajemství tohoto řádu, tajemství smyslu lidského života, a smyslu života vůbec. Poznat jiný svět! Poznat mnoho rozmanitých světů, protože rozmanitost je doménou duchovního světa. Dostat odpověď na otázky, o kterých se dohadují hašteřiví západní filozofové staletí, otázky, na jejichž nezodpovězení uhynulo mnoho „polovičních náboženství“.
Je to jenom na nás, na každém z nás, a ten krok musí každý udělat sám. Je to obtížný krok, ale tento krok je zároveň plně lidský, protože je povinností a definicí samotného lidství. Krok s velkým K, který znamená zrod skutečného člověka.
